Účastenství ekologických spolků v řízení o přestupcích podle zákona o ochraně přírody a krajiny

Účastenství ekologických spolků v řízení o přestupcích podle zákona o ochraně přírody a krajiny

V předmětné věci brojil ekologický spolek ústavní stížností proti závěru správních orgánů a správních soudů, že ekologický spolek nemůže být účastníkem řízení o správním deliktu (nově „řízení o přestupku“) podle zákona o ochraně přírody a krajiny.


Podle názoru stěžovatele splnil podmínky ve smyslu ustanovení § 70 odst. 2 a 3 zákona o ochraně přírody a krajiny pro účast v předmětném správním řízení, neboť (i) měl u příslušného správního orgánu podanou žádost o informování o všech zamýšlených zásazích a zahajovaných správních řízeních, při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny dle zákona o ochraně přírody a krajiny a (ii) správnímu orgánu písemně včas oznámil svou účast v daném řízení o správním deliktu.
Z toho důvodu byl stěžovatel přesvědčen o tom, že byl oprávněn se daného řízení o správním deliktu účastnit, neboť se podle něj jednalo o správní řízení ve smyslu § 70 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny, při němž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné zákonem o ochraně přírody a krajiny.

Správní orgány i správní soudy (včetně Nejvyššího správního soudu) ovšem zastávaly jiný výklad relevantních ustanovení zákona o ochraně přírody a krajiny, když podle jejich názoru slovní spojení „při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné podle tohoto zákona“ (obsažené v § 70 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny), umožňuje ekologickým spolkům účast pouze v správních řízeních, v nichž má být rozhodováno o tom, zda má nebo nemá v budoucnu dojít k nějakému zásahu do přírody a krajiny, nikoliv však již v řízeních vyjadřujících se zpětně k zásahu, který již proběhl. Nejvyšší správní soud tento svůj restriktivní výklad § 70 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny odůvodnil obecným poukazem na principy správního trestání, resp. na procesní práva obviněných osob.

Ústavní soud sice nevyloučil, že restriktivní výklad zastávaný Nejvyšším správním soudem v otázce účastenství ekologických spolků v řízeních o správních deliktech je možný, současně ale nevyloučil ani výklad opačný.

Podle Ústavního soudu totiž znění § 70 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny nevylučuje, aby mohla být pod pojem „správní řízení, při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné podle tohoto zákona“ podle okolností podřazena i řízení o správním deliktu, zejména pokud v rámci takového řízení dochází ze strany orgánu ochrany přírody poprvé k posouzení otázky, zda je posuzované jednání obviněného zákonem zakázáno. Jak ale Ústavní soud poznamenal, procesní postavení ekologického spolku coby účastníka takového řízení o správním deliktu (který své postavení účastníka odvozuje z ustanovení § 70 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny) je specifické v tom smyslu, že jeho námitkami je správní orgán povinen se věcně vypořádat pouze v případě, že souvisejí s ochranou přírody a krajiny ve smyslu § 70 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny (v rámci řízení o správních deliktech by takovými mohly být námitky, které se týkají odborné otázky posouzení zakázanosti zásahů do přírody a krajiny, nikoli již ale takové námitky, které se týkají otázky určení druhu a výše sankce pro obviněného).

Ústavní soud tak v posuzovaném případě dospěl k závěru, že možnost účastenství ekologického spolku v řízení o správním deliktu (resp. řízení o přestupcích) dle zákona o ochraně přírody a krajiny není bez dalšího vyloučena.

Je důležité zdůraznit, že k uvedenému závěru Ústavní soud dospěl na základě eurokonformního výkladu § 70 odst. 2 a 3 zákona o ochraně přírody a krajiny v kontextu Aarhuské úmluvy. Jak totiž Ústavní soud upozornil: „V souvislosti s účastenstvím podle § 70 odst. 3 ZOPK je však významný čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy, jehož promítnutí do českého právního řádu se uskutečnilo mimo jiné zařazením § 70 odst. 3 ZOPK do českého právního řádu. Podle čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy platí, že: „každá strana zajistí, aby osoby z řad veřejnosti splňující kritéria, pokud jsou nějaká stanovena ve vnitrostátním právu, měly přístup ke správním nebo soudním řízením, aby mohly vznášet námitky proti jednání, aktům nebo opomenutí ze strany soukromých osob nebo orgánů veřejné správy, jež jsou v rozporu s ustanoveními jejího vnitrostátního práva týkajícího se životního prostředí“.

Ústavní soud proto konstatoval, že: „Je proto zapotřebí brát v úvahu status Aarhuské úmluvy [viz čl. 10 Ústavy] z pohledu její aplikační přednosti před zákonem. Je-li tedy možné interpretovat vnitrostátní normy vícero možnými způsoby, má přednost ten výklad, který naplňuje požadavky Aarhuské úmluvy.“

Jelikož Ústavní soud svým nálezem vyzdvihl roli Aarhuské úmluvy jako interpretačního pramene pro výklad ustanovení § 70 odst. 2 a 3 zákona o ochraně přírody a krajiny, přičemž se svým výkladem postavil proti sílícím tendencím omezování možností účasti ekologických spolků v správních řízeních obecně, bude zajímavé sledovat, jak se Ústavní soud vypořádá s návrhem senátorů Parlamentu ČR (vedeným u Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS 22/17) na zrušení ustanovení odst. 3 věta první ve slovech „podle tohoto zákona“ v § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny a ustanovení odst. 9, 10 a 11 v § 4 zákona č. 183/2006 Sb. (stavební zákon), ve znění zákona č. 225/2017 Sb. Jak je totiž známo, novela č. 225/2017 Sb. výrazně omezila oprávnění ekologických spolků coby zástupců veřejnosti stát se účastníky zejména územního a stavebního řízení. Tak výrazné omezení možnosti účastenství ekologických spolků v rámci správních řízení se ovšem jeví jako v rozporu s cíli Aarhuské úmluvy.

Zdroj: epravo Magazine 1/2019

Kontaktujte nás