Legislativní změny v oblasti pracovních úrazů a nemocí z povolání

Legislativní změny v oblasti pracovních úrazů a nemocí z povolání

Minulý rok přinesl hned několik podstatných legislativních změn v oblasti pracovních úrazů a nemocí z povolání. Zásadní novinkou je nabytí účinnosti nařízení vlády č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, kterým se konečně „rozklíčovalo“ poněkud problematické období, kdy nebylo zcela jasné, jaký postup zvolit při výpočtu odškodnění pracovních úrazů.

Před účinností nového občanského zákoníku (tedy do 31. 12. 2013) se nemajetková újma zaměstnanců nahrazovala pomocí vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění. Každá nemoc z povolání nebo pracovní úraz byly ohodnoceny určitým počtem bodů (hodnota jednoho bodu činila 120 Kč). Přijetím nového občanského zákoníku byla ovšem tato vyhláška k 1. 1. 2014 bez jakékoli náhrady zrušena. Nový občanský zákoník vymezil obecné pravidlo pro určování výše nemajetkové ujmy, a to konkrétně v ustanovení § 2958, kde bylo stanoveno, že při ublížení na zdraví má škůdce odčinit újmu peněžitou náhradou, která vyváží plně všechny nemajetkové újmy, jež poškozený utrpěl, a pokud takto není možné výši náhrady určit, má se užít zásady slušnosti. Zákoník práce však stále odkazoval na podzákonný předpis, který nebyl vydán (neexistoval). Nastalo tak období „nejistoty“, kdy se část odborné veřejnosti klonila k názoru, že není možné postupovat podle zrušené vyhlášky, a to ani v případě, kdy na ni odkazuje zákoník práce (a tedy jedinou cestou je postup podle občanského zákoníku). Druhá část byla toho názoru, že se má i nadále odškodňovat podle této vyhlášky. Toto řešení bylo samozřejmě jednodušší, protože zrušená vyhláška obsahovala oproti občanskému zákoníku přesný návod, jak určit výši náhrady za nemajetkovou újmu zaměstnance. K tomuto názoru jsme se neklonili, protože nelze postupovat podle zrušeného právního předpisu.

Východiskem z této situace bylo přijetí nařízení vlády č. 276/2015 Sb., účinného od 26. 10. 2015, které se opět vrací k osvědčenému bodovému hodnocení při stanovení náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění při pracovních úrazech a nemocech z povolání. Oproti zrušené vyhlášce je hodnota jednoho bodu navýšena na 250 Kč a zvyšuje se i bodové ohodnocení většiny úrazů i nemocí z povolání. Nařízení obsahuje jejich seznam, a pokud úraz nebo nemoc z povolání v seznamu nejsou zařazeny, určí se podle poškození zdraví uvedeného v seznamu, které je nejvíc srovnatelné.

Došlo ke sjednocení pojmosloví s novým občanským zákoníkem. Zákoník práce nadále upravuje náhradu majetkové újmy neboli škody a nemajetkové újmy při poškození zdraví a úmrtí zaměstnance v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání. Odpovědnost zaměstnavatele je v tomto případě objektivní, tedy bez ohledu na jeho zavinění. Zaměstnavatel nemusí vůbec porušit žádnou povinnost související s bezpečností a ochranou zdraví při práci, přesto bude odpovídat za vzniklou škodu či nemajetkovou újmu, pokud se této odpovědnosti nezprostí.

Zprostit se může jedině tím, že bude prokázáno, že škoda či újma vznikla tím, že povinnosti v oblasti BOZP porušil zaviněně zaměstnanec, nebo si počínal lehkomyslně vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem, nebo tím, že zaměstnanec byl opilý nebo zneužil návykové látky (a zaměstnavatel vzniku škody či újmy nemohl zabránit).

Zajímavé je, že pokud bude příčinou škody lehkomyslnost zaměstnance (aniž by porušil povinnosti v oblasti BOZP), musí ze zákona zaměstnavatel uhradit alespoň třetinu majetkové škody nebo újmy.

Novým nařízením vlády byla definitivně vyřešena otázka, zda odškodňovat pracovní úrazy a nemoci z povolání podle nového občanského zákoníku či nikoli. Nadále tedy bude platit určitá dvojkolejnost, kdy pracovněprávní vztahy a ostatní občanskoprávní vztahy mají různá pravidla odškodnění nemajetkové újmy.

Totéž (dvojkolejnost) platí v případě jednorázového odškodnění pozůstalých po zemřelém v důsledku úrazu. Nový občanský zákoník obsahuje povinnost odpovědné osoby odčinit újmu pozůstalých, aniž by stanovil paušální částku či nějakou finanční hranici. Vše tak záleží na soudu v konkrétním případě. Pokud však smrt nastane v důsledku pracovního úrazu či nemoci z povolání, je stanovena paušální částka 240 000 Kč pro pozůstalého manžela, registrovaného partnera (to je také novinka – v okruhu oprávněných osob) a nezaopatřené dítě. Rodiče zemřelého zaměstnance dostanou tutéž částku, pokud s ním sdíleli společnou domácnost (pokud oba, podělí se o tuto částku). Na rozdíl od občanského zákoníku je tak omezen okruh pozůstalých (chybí např. sourozenci či jiní dědicové) a také je zastropována částka. Podle občanského zákoníku se pozůstalí mohou domoci výrazně vyšších částek.

Další novinka, kterou minulý rok v oblasti pracovních úrazů a nemocí z povolání přinesl, se týká evidence a hlášení pracovního úrazu. Změny, jež jsou účinné od ledna 2015, souvisí s přijetím novely nařízení vlády č. 201/2010 Sb., o způsobu evidence úrazů, hlášení a zasílání záznamu o úrazu a nově tedy například platí, že je nutné v evidenci úrazů přesně popsat druh zranění a poranění částí těla příslušným kódem, je třeba uvádět popis úrazového děje. Pokud zaměstnavatel poruší povinnosti související s evidencí a hlášením pracovních úrazů, hrozí mu nemalé pokuty.

Změn v oblasti odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání bylo, samozřejmě, více. Pokud by Vás zajímaly podrobnosti všech novinek v této oblasti, nebo jste potřebovali konzultaci ohledně konkrétního problému, kontaktujte nás, prosím.

Z judikatury:

Problematikou pracovních úrazů se v minulém roce zabýval i Nejvyšší soud České republiky. Např. ve svém rozhodnutí ze dne 6. 8. 2015 vydaném pod sp. zn. 21 Cdo 5306/2014 posuzoval případ, kdy se zaměstnanec po celodenním nepřetržitém plnění pracovních povinností na pracovní cestě rozhodl nenastoupit zpáteční cestu bezprostředně po jejich splnění, ale využil místo toho možnosti přespat u příbuzných. Při návratu druhého dne v ranních hodinách utrpěl při dopravní nehodě zranění. Mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem vznikl spor o to, zda úraz byl úrazem pracovním nebo nikoli. Nejvyšší soud zaujal stanovisko, že šlo o pracovní úraz, neboť pracovní cesta trvala, i když neměl zaměstnanec výslovný souhlas zaměstnavatele s přespáním u příbuzných (de facto neměl souhlas s přerušením pracovní cesty). Naopak, pokud by se rozhodl pokračovat v jízdě zpět bezprostředně po splnění pracovních úkolů a v důsledku únavy by utrpěl úraz, porušil by povinnost v oblasti BOZP a za újmu by odpovídal sám zaměstnanec. Zaměstnavatel navíc tuto formu odpočinku výslovně nezakázal. Zaměstnanec odjel v brzkých ranních hodinách, takže je zde evidentní, že odpočinku nezneužil ke společenské návštěvě a za úraz, který na zpáteční cestě zaměstnanec utrpěl v rámci dopravní nehody, odpovídá zaměstnavatel, protože se jedná o úkon v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů.

Kontaktujte nás