Ústavní soud k vládnímu zákazu maloobchodního prodeje

Ústavní soud k vládnímu zákazu maloobchodního prodeje

Podle tiskové zprávy zveřejněné dnešního dne na webových stránkách Ústavního soudu České republiky vyhovělo částečně plénum Ústavního soudu nálezem vydaným dne 22. 2. 2021 pod sp. zn. Pl. ÚS 106/20 (soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček) návrhu skupiny senátorů a zrušilo dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů ustanovení bodu I./1. usnesení vlády ze dne 28. ledna 2021 č. 78, o přijetí krizového opatření, vyhlášeného pod č. 31/2021 Sb. Ve zbytku bylo řízení zastaveno, neboť napadená ustanovení v průběhu řízení před Ústavním soudem pozbyla platnosti (až na výjimky lze přezkoumávat výhradně platné právo, které je stále součástí právního řádu). 

Skupina 63 senátorů napadla u Ústavního soudu část usnesení vlády o přijetí krizových opatření, kterými je (až na výjimky) zakázán maloobchodní prodej a poskytování služeb. Namítán byl zásah do základního práva svobodně podnikat podle čl. 26 Listiny základních práv a svobod, zejména nerovný přístup k podnikatelům dle prodávaného druhu zboží. Podle navrhovatelů přitom vláda v napadených usneseních ani při jejich přijímání nevysvětlila důvody tohoto nerovného přístupu.

Ústavní soud se musel vypořádat s faktem, že napadené nařízení vlády (tak jako většina přijímaných krizových opatření) má poměrně krátkou účinnost (v krátkých časových úsecích jsou vydávána stále nová nařízení, která původní krizová opatření mění či ruší a nahrazují jinými pravidly). Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že dojde-li v průběhu řízení před Ústavním soudem ke zrušení krizového opatření, avšak obsahově obdobná norma bude vtělena do krizového opatření nového, navrhovatel může návrh patřičně doplnit. K této situaci došlo dle tiskové zprávy Ústavního soudu i v této věci, což Ústavnímu soudu umožnilo, aby se návrhem zabýval věcně.

Šlo o nařízení účinné do 14. 2. 2021. Nebylo tak reálné, aby rozhodnutí Ústavního soudu nabylo vykonatelnosti ještě za jeho účinnosti. Je tedy zároveň zřejmé, že efektem nálezu nebude otevření maloobchodů a služeb. Ústavní soud si byl při projednávání vědom, že primárně šlo o výklad ústavních limitů:

„Jakkoliv je proto zřejmé, že v důsledku tohoto nálezu bezprostředně nedojde „k otevření maloobchodního prodeje“, přesto však Ústavní soud považuje závěry obsažené v odůvodnění tohoto nálezu za velmi zásadní, jelikož představují jakési „memento“ pro případná další omezující opatření vlády.“ (bod 98 nálezu)

Ústavní soud zdůraznil, že nezpochybňuje existenci legitimního cíle, který napadené opatření sleduje. Tímto cílem je podle vyjádření vlády zabránění či alespoň zmírnění šíření onemocnění COVID-19, s tím souvisejícímu kolapsu zdravotnického systému a rozsáhlé újmě na zdraví a životech obyvatel.

Klíčovou je však dle Ústavního soudu otázka, zda je dostatečně ospravedlnitelné a přiměřené i odlišné zacházení s jednotlivými skupinami podnikatelů, které napadené opatření zavádí. Konkrétně, zda pro toto odlišné zacházení existují dostatečně silné důvody, a to i v tom ohledu, zda nebylo možno sledovaného cíle dosáhnout za použití méně invazivních prostředků zasahujících základní práva dotčených subjektů. K této zásadní otázce poměřování zavedeného úplného zákazu maloobchodního prodeje a poskytování služeb za současného stanovení výjimek se však vláda nijak nevyjadřuje a není ani zřejmé, zda použití méně invazivních omezujících prostředků vůbec zvažovala.

Ústavní soud dále v tiskové zprávě uvádí, že si plně uvědomuje, že vláda byla v souvislosti s pandemickou krizí postavena před problémy, jejichž řešení prostřednictvím právní regulace je mimořádně obtížné. Chybí zkušenosti s řešením krize obdobného rozsahu, epidemická situace je velmi dynamická a ani mezi odborníky nepanuje úplná shoda na tom, jak ji hodnotit a co nejlépe regulovat. Je však zároveň nutné zdůraznit, že regulace práv a povinností jednotlivců, potažmo rozhodování o tom, které skupině obyvatel zůstanou práva zachována a která naopak ponese břemena spojená s jejich omezením, nesmí být v moderním ústavním státě pouze projevem politické vůle. Podle Ústavního soudu je proto nezbytné, aby byla vláda schopna každé takové rozhodnutí racionálně odůvodnit a aby důvody těchto opatření byly navenek seznatelné. V opačném případě totiž postrádají odpovídající legitimitu.

Paušální zákaz veškerého maloobchodního prodeje a poskytování služeb v provozovnách se současným stanovením velkého množství výjimek, připomínající dle Ústavního soudu až „telefonní seznam“ (celkem 36) postrádá dle Ústavního soudu potřebné informace (odůvodnění), na základě čeho vláda dospěla právě k tomuto řešení. Ani v této složité situaci tak vláda nemůže učinit „cokoliv“ a spoléhat se přitom pouze na instinkt či politický kompromis. Rozhodnutí vlády se totiž musí opírat o odborná doporučení, vycházející z maximální míry dostupných znalostí o dané nemoci a jejímu šíření. Ústavní soud je označován za tzv. negativního zákonodárce, tedy nemůže dávat vládě konkrétní návod k tomu, co má vláda dělat lépe tak, aby její nařízení z hlediska ústavnosti obstála. Nález tedy stanoví pouze mantinely, z nichž by měla vláda do budoucna vycházet.

Ústavní soud kritizoval také způsob, jakým byly zákazy a omezení stanoveny. Právním předpisem totiž nelze obecně a zcela neodůvodněně zakázat „vše“ a formou výjimek pak určité oblasti zasažené zákazem „zpětně povolit“ (opět bez jakéhokoliv odůvodnění). S ohledem na čas, který od počátku epidemie uplynul, pak musí vláda klást větší důraz na řádné odůvodnění, a to i s vědomím toho, že na právní předpisy, vydávané v době vyhlášeného nouzového stavu, nelze klást stejné nároky jako za běžné situace. Současně však nelze připustit ani opačný extrém: situaci, kdy vláda dokonce ani v řízení před Ústavním soudem, kdy je již přezkoumáváno konkrétní krizové opatření, není schopna či ochotna uvést žádné relevantní a konkrétní důvody, proč je daný zákaz nezbytný, proč nelze vystačit s méně robustními zásahy do základních práv a v čem spočívá racionalita uvedených výjimek. Jakkoliv je totiž z povahy věci zřejmé, že některé z těchto výjimek jsou skutečně nezbytné (např. prodej potravin, léků nebo pohonných hmot), vyžaduje řada jiných výjimek přesvědčivé vysvětlení, ze kterého by teprve bylo patrno, že se ze strany vlády nejedná o nepřípustnou libovůli (např. navrhovateli uváděná květinářství nebo prodejny zbraní a střeliva). Toto odůvodnění přitom není jen nezbytným podkladem pro přezkum prováděný Ústavním soudem, nýbrž také pro společenskou akceptaci, a tedy i legitimitu krizových opatření.

Tato aktualita je částečně převzata z tiskové zprávy Ústavního soudu, jejíž úplné znění naleznete zde: https://www.usoud.cz/aktualne/ustavni-soud-zrusil-cast-usneseni-vlady-zakazujici-maloobchodni-prodej-a-poskytovani-sluzeb

K nálezu uplatnili odlišné stanovisko soudci Jaroslav Fenyk, Josef Fiala a Vladimír Sládeček.

Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 106/20 včetně odlišných stanovisek v PDF, vyhlášený dne 22. února 2021 v 9:00 hodin, naleznete také zde: https://www.usoud.cz/aktualne/ustavni-soud-zrusil-cast-usneseni-vlady-zakazujici-maloobchodni-prodej-a-poskytovani-sluzeb

To, co v souvislosti s tímto nálezem bude zajímat veřejnost nejvíce, je možnost zrušeným nařízením dotčených podnikatelů, obrátit se na soud s nárokem na náhradu škody. K této otázce se logicky Ústavní soud nemohl vyjádřit a úvahy na toto téma přesahují také rozsah tohoto článku (lze však předpokládat, že se s dotazy na toto téma bude právní praxe muset v nejbližší době vypořádat).

Co se týče stávajícího (prakticky totožného) vládního nařízení, je třeba zdůraznit, že platí tzv. presumpce správnosti právních předpisů, tedy není možno uzavřít, že není třeba dodržovat stávající zákazy jen s odkazem na to, že pro ně (zřejmě) platí stejné důvody protiústavnosti, jako u právě zrušené části vládního nařízení.

Mgr. Veronika Bočanová, advokátka

Kontaktujte nás